V posledních dnech Maroko zesílilo svůj ekonomický a politický tlak na španělské evropské enklávy nacházející se na severu svého území. Ceuta i Melilla se tak znovu po krátké době dostávají do povědomí všech Evropanů, a znovu se tak otevírají diskuze o jejich budoucnosti a soužití s jejich velkým marockým sousedem.
Mnoho španělských médií spekuluje nad otázkou: Proč právě nyní Maroko vyvíjí tlak na Ceutu a Melillu? Jedna z možných odpovědí je spojována do souvislosti s novou vládní konstelací v Madridu. Maročtí partneři ji považují za slabou, vidí růst separatistických tendencí v Katalánsku a skutečnost, že nová levicová vláda nemá v parlamentu jistou většinu, a musí se tím pádem spoléhat na různě sestavené ad hoc aliance.
Rabat této situace využívá a pokračuje v nenasytné územní politice – ať už se jedná o dvě enklávy na marockém severu či o rozšíření svých teritoriálních vod směrem ke Kanárským ostrovům. Otázka západní Sahary nevyjímaje. Byť marocká strana argumentuje tím, že je nutné zastavit nelegální obchod a bojovat proti daňovým podvodům, mnozí si pokládají otázku, proč k razantním opatřením vůči Ceutě a Melille nepřistoupili Maročané mnohem dříve?
« Il n’a jamais été question dans notre stratégie d’asphyxier l’économie des deux villes. C’est plutôt la contrebande en provenance de Sebta et Melilla qui asphyxie l’économie marocaine (…) On était dans une situation de laxisme et le moment est venu d’être plus rigoureux. Il s’agit d’empêcher que des quantités commerciales de marchandises entrent au Maroc sans paiement de taxes et sans respect des règles, surtout sanitaires, pour les produits alimentaires et agroalimentaires. » Nabyl Lakhdar, generální ředitel Administrativy pro cla a daně
„Nikdy nebyla na stole strategie zadusit ekonomiky těchto dvou měst. Je to spíše pašované zboží ze Sebty (*Ceuty) a Melilly, které je tím, co dusí marockou ekonomiku. (…) Byli jsme laxní a pravá chvíle právě nastala. Jde nám o zamezení obchodování s množstvím zboží, které se dostává do Maroka, aniž by byly za ně placeny daně či byly respektovány zdravotnická pravidla pro potraviny a zemědělské produkty.
Sebta – marocké označení pro Ceutu
Maročanům jde o jedno – získat výraznější vliv a kontrolu nad těmito evropskými enklávami, na kterých si činí nároky již od získání své nezávislosti. Sami jsou si ale vědomi toho, že se nikdy tato města nestanou integrální součástí království. Lze nicméně očekávat, že podniknou různé způsoby, jak k nějaké formě (spolu)kontroly dospět.
Marocký přístup
Oproti chladnému přístupu Hassana II. ke španělským teritoriím, je jeho syn Mohammed VI. mnohem aktivnější. Během dvaceti let vlády se marocký král vydal cestou investic a obchodu do severních regionů. Cílem je posílit ekonomickou sílu a marockou přítomnost u španělských hranic, především okolo měst Tanger a Nador. Přístavy Tanger Med, Beni Ensar či budoucí Nador Atlantique jsou přesvědčivými důkazy těchto investic.
S dalšími investičními projekty, jakými jsou urbanistické plány u Nadoru a projekt Marchica, by mělo u města Nador vzniknout silné turistické a ekonomické centrum. To by mělo výraznou měrou přispět k ekonomickému pohlcení a utlumení Melilly.
Ve hře nejsou nicméně jen ekonomické otázky. Maročané drží ve svém rukávě eso v podobě migrantů, kteří se do Evropy snaží dostat za každou cenu a tyto dvě evropská území pro ně představují kýžený cíl. Španělská města tak musí čelit i tomuto problému.
Španělská ofenzíva
Na španělské straně je nyní na řadě centrální vláda, na kterou se obě enklávy obrátily v dopise nejvyšších představitelů měst – Juana Josého Vivase za Ceutu a Eduarda de Castra za Melillu ze 17. února. V něm žádají Pedra Sáncheze, předsedu španělské vlády, aby Madrid městům pomohl z ekonomické a sociální krize, kterou vyvolal Rabat svými opatřeními na hranicích.
Protiútok ze španělských měst nenechal na sebe dlouho čekat. Ještě z dob španělského protektorátu nad marockým severem, známým jako Rif, mají obyvatelé provincií Tétouan a Nador privilegium bezvízového vstupu do obou měst. To nyní končí. Vedení Ceuty přistoupilo k tomuto opatření a odůvodnilo ho tím, že je nutné zastavit příhraniční levnou práci. Dle představitelů města by pracovní příležitosti měly náležet jen obyvatelům města. Nechali se také slyšet, že chtějí nalézt takovou ekonomickou stabilitu, jež nebude muset záviset na Maroku. Další opatření je boj proti marockým telefonním vlnám, které bylo odhlasováno v místním parlamentu na popud protiimigrační strany Vox, jež je sama označila za invazi Maroka.
Nepřátelský tón se nevztahuje pouze na lokální úroveň. Posledně jmenovaná pravicová strana Vox s levicovými Podemos bojuje proti Maroku i na celostátní úrovni. Levicoví Podemos, součást vládní koalice, veřejně podporuje představitele Západní Sahary či protesty severomarockého hnutí Hirak – což je považováno za Achillovu patu Maroka. Naproti tomu Vox svými protiislamistickými a protiimigračními postoji cílí na voliče nejen na kontinentálním Španělsku, ale i ve zmiňovaných enklávách. V posledních volbách tato strana výrazně rostla a pokračující trend ukazují i nedávné průzkumy. Postupy těchto politických stran se Rabatu nelíbí a výrazně se proti nim vymezuje.
Lze očekávat, že napětí v diplomatických vztazích mezi oběma zeměmi bude i nadále přetrvávat a „boj“ o tyto dvě malé enklávy bude pokračovat.
Pozornost se ale pravděpodobně přesune od Ceuty a Melilly k marocké Sahaře, kde Maročané hrají mnohem vyšší hru. Dostávají se tam totiž mimo Španělska další významní hráči – Spojené státy, Alžírsko a EU jako celek. Uznání marocké svrchovanosti nad tímto územím by nicméně znamenalo pro Rabat vítězství a umocnilo by to v Maročanech další územní nároky.
Zdroj:https://www.yabiladi.com/articles/details/89292/pourquoi-maroc-choisi-durcir-politique.html, TelQuel (n°893)
