Přestože Džibutsko leží na africkém kontinentu, jeho historie a kulturní vazby obyvatel jsou hluboce propojeny s Arabským poloostrovem. Různé vědecké pohledy objasňují, že předci dnešních obyvatel Džibutska mohli překročit Rudé moře z Arabského poloostrova. Poté se usadili podél afrického pobřeží a splynuli s místním obyvatelstvem. Džibutsko je jazykově bohatá země, která kromě francouzštiny a dvou národních jazyků (afarštiny a somálštiny) sdílí také arabštinu, což ji řadí mezi členské státy Ligy arabských států. Díky své specifické zeměpisné poloze, někdy označované jako křižovatka tří kontinentů, hraje Džibutsko mimořádně strategickou roli v rámci námořních, obchodních globálních tras a přístupových bodů do dalších zemí subregionu.
Přestože je Džibutsko nezávislý a suverénní stát součástí Afrického rohu, čelí podobným výzvám a jejich důsledkům jako jeho sousedé. Přetrvávající krize v Somálsku, jemenská válka s nezanedbatelnou migrační vlnou nebo trvalá hrozba somálského pirátství ve vodách Adenského zálivu přímo ovlivňují politiku a směřování této malé africké země. Mnoho z těchto událostí se odehrává na relativně malém prostoru, v blízkosti úžiny Bab Al-Mandeb, které představuje jeden z nejdůležitějších průlivů světa pro světové obchodní aktivity mezi Evropou, Afrikou a Asií. Džibutsko jako strážce průlivu z této skutečnosti těží a oslovuje tak mnoho zemí na mezinárodní scéně k užší spolupráci v různých směrech, od čistě obchodních až po ty vojenské. Není překvapením, že tato africká země má nejvíce vojenských základen na africkém kontinentu.
„Být přítomný v Džibutsku znamená mít kontrolu nad 28 kilometry širokým průlivem Bab-el-Mandeb. Tímto úzkým koridorem prochází více než 40 % světové ropy.“ – Gérard Prunier, specialista na východní Afriku
Džibutsko se rozkládá na ploše 23 000 km2 a jeho celková populace se odhaduje na 980 000 obyvatel. Jedná se o jednu z nejmenších zemí na světě. Sousedí s Etiopií, Eritreou a Somalilandem. Leží na křižovatce arabského a afrického světa. Pokud porovnáme jednotlivé dějiny zemí tohoto regionu za posledních 70 let, jsou to velmi často dějiny vnitřních konfliktů, násilí a migračních vln. Džibutsko jako bývalá francouzská država, která získala nezávislost v roce 1977, od té doby také zažila několik vnitřních konfliktů, ale podařilo se jí vždy udržet nezávislost a relativní stabilitu. Džibutsko je příklad země, která umí využívat své velikosti a polohy jako svých nejsilnějších zbraní.
Evropský zájem
Vytvoření džibutských hranic lze rozdělit do několika fází, přičemž ta první byla čistě evropská záležitost (francouzská), druhá spadající do doby první světové války a třetí mezi lety 1930 a 1950. Francouzský zájem o tuto oblast souvisel s otevřením Suezského průplavu a britskou kontrolou Adenu a jižní Arábie. V roce 1862 Francouzi koupili Obock, a tím zahájili postupnou kontrolu oblasti, jež započala v období druhého francouzského císařství.
Přestože oblast kontrolovali Francouzi, jejich přítomnost byla zpočátku redukována. Výrazný zlom nastal ve 20. letech 20. století, kdy zde byla zřízena vojenská základna. Vývoj v regionu se změnil po druhé světové válce, kdy zemi postupně nasměroval k nezávislosti. Od 50. let 20. století se debaty o nezávislosti země začaly postupně objevovat. Tyto debaty trvaly přibližně 20 let, a to kvůli expanzivním snahám Etiopie a Somálska o džibutské území. I přes nezávislost byla na území nadále přítomna francouzská armáda. To pomáhalo udržovat územní celistvost nově vzniklého státu. Nelze opomenout ani skutečnost, že země vznikla v době trvající studené války, kdy patřila řada zemí v regionu pod vliv USA nebo SSSR.
Podle studií o Džibutsku o jeho nedávné historii a zahraniční orientaci lze zmínit tři období – první, kdy byl francouzský vliv velmi silný (1977-1991) a svým způsobem Džibutsko stále setrvávalo francouzským protektorátem; druhé, kdy došlo k ochlazení vztahů s Francií (1991-2002); a poslední, které přetrvává dodnes a je charakteristické rozšířením o nové zahraniční partnery. Navázání nových zahraničních partnerů bylo možné díky členství v mnoha mezinárodních organizacích – například v Lize arabských států, Frankofonii a Africké unii. Tato nová strategie, v níž hraje velkou roli orientace na Čínu, je také často vnímána jako potenciální hrozba pro zemi.
Ostrov stability v rozbouřeném „moři“ a nové výzvy
V uplynulých dvaceti letech se země stala významným politickým aktérem v regionu: sehrála důležitou roli jako prostředník v konfliktu v sousedním Somálsku a v neposlední řadě jako důležitý partner v boji proti globálnímu terorismu a pirátství od roku 2001.
Džibutsko je stále vnímáno jako mladá a stále se rozvíjející země. V čele země stáli pouze dva prezidenti a státní instituce jsou silně provázány s nejbohatšími a nejvýznamějšími rodinami (klany). Stát je charakterizován jako autoritářský, v různých publikacích se objevují definice zařazující Džibuti jako neliberální demokracii, polodemokracii apod. Prezidentská republika se avšak jeví jako stabilní zřízení v takto nestabilním regionu. Zároveň ale tuto východoafrickou zemi sužuje silná korupce a klientelismus.
Výzva č. 1: Hedvábná stezka v Džibutsku
Když Čína zahájila svůj ambiciózní globální projekt Nové hedvábné stezky, Džibutsko bylo ústředním bodem jejích cílů v Africe. Čína se rozhodla učinit z tohoto území svou platformu pro obchodní bránu pro Afriku a džibutská vláda pod vidinou rychlého hospodářského růstu souhlasila. Pro vizi nového Singapuru nebo Dubaje Rudého moře udělala ze země jedno velké „staveniště“. V letech 2013-2018 do země proudily obrovské objemy čínského kapitálu, které posloužily k vybudování důležité infrastruktury: šesti přístavů, železnice spojující Addis Abebu a Džibutsko , nemocnic a škol. Například výstavba největší zóny volného obchodu o rozloze 4 800 hektarů byla odhadnuta na 3,5 miliardy dolarů.
„Otočily se k nám zády (*západní státy), kdežto Čína souhlasila, že s námi bude spolupracovat navzdory našim handicapům.“ Le Gouriellec, 2020:113-115
Tyto čínské investice však nepřináší jen pozitivní výsledky. Džibutsko má vůči Číně nebývalý dluh. Podobně jako tomu bylo v jiných zemích s velkým přílivem čínského kapitálu, může postupné zadlužování vést ke ztrátě suverenity Džibutska v podobě předání základní vybudované infrastruktury do čínských rukou. V případě Džibutska se jedná o přístup ke strategické kontrole průlivu Bab al-Mandeb. Podle kroků Pekingu i z jiných oblastí půjde spíše právě o tuto kontrolu než o vrácení dluhů.
Džibutská vláda si je tohoto problému dobře vědoma a snaží se vyvážit dodatečné příjmy do ekonomiky z přítomnosti zahraničních vojsk a vybudovaných základen. Kromě toho, že je tato země vstupní branou do Afriky, může se také pyšnit přezdívkou „kasárna Afriky“ a v širší podstatě „kasárna světa“.
Výzva č. 2: Ostrov vojenských základen
Přestože přítomnost cizích vojsk a základen na území přináší značné finanční výhody pro státní rozpočet, vyvolává také značné napětí mezi přítomnými vojenskými složkami. Vedle příjmů z přístavů (jako je Doraleh) je nájemné ze základen druhým nejdůležitějším příjmem státu. Hlavními vojenskými silami v Džibutsku jsou vojska USA a Číny. Počet čínských vojáků se odhaduje na 1 500, stejně jako francouzských, zatímco počet amerických vojáků se odhaduje na více než 4 000. Dalšími vojenskými jednotkami přítomnými v Džibutsku jsou ty japonské, italské, německé a španělské. A výčet armád nemusí být konečný. Je třeba poznamenat, že základny USA a Číny v Africe jsou jedinými na kontinentu a nacházejí se právě v Džibuti.
Z jiného pohledu představuje taková koncentrace vojenských misí a sil značné riziko. Došlo již k několika incidentům mezi čínskými a americkými vojáky. Washington otevřel svou základnu v Džibuti v roce 2002 jako přímou reakci na boj proti terorismu a pirátství. Z tohoto důvodu Američané uvažovali o přesunu základny do sousedního Somalilandu, ale kvůli nedostatečnému mezinárodnímu uznání tohoto státu od svého plánu upustili. Evropské státy se spolu s Japonskem zaměřují především na boj proti pirátství a zajištění bezpečné plavby. Tímto koridorem proplouvá více než 40 % světové ropy. Na druhou stranu je přítomnost všech těchto vojenských sil velkou příležitostí pro prohloubení spolupráce a udržení míru v regionu. Otázkou je, zda se Džibutsko pod vlivem současných událostí stane předstupněm konfliktů, nebo zda bude zachována původní myšlenka těchto základen, tedy boj proti pirátství, terorismu a celkového udržení míru v této oblasti.
Bohatství z těchto základen, které není zanedbatelné, však nekončí u obyčejných lidí. Více než 70 % lidí žije za méně než 3 dolary za den. Jen hrstka lidí má přístup k tomuto bohatství, většina obyvatel bohužel žije v chudobě.
Arabské pojítko
Dalším spojovacím článkem, který hraje v tomto regionu významnou roli, je jazyk – arabština. Afarský i somálský jazyk navíc přejímají z arabštiny výrazy patřící do skupin spojených s mořem.
Džibutsko si po získání nezávislosti zachovalo francouzštinu jako úřední jazyk, přestože nemá přímou souvislost s identitou obou hlavních etnických skupin. Od té doby však francouzština ztratila na síle. Ani místním jazykům nebyl navzdory jejich všudypřítomnosti přiznán vyšší status. Jedná se nicméně o jedinou frankofonní zemi v Africkém rohu.
V Džibutsku se mluví sedmi jazyky: pěti národními jazyky (afarštinou, somálštinou, arabštinou a amharštinou a oromštinou používanou v etiopské komunitě) a dvěma západními jazyky (francouzštinou a angličtinou). Poslední jmenované jsou jazyky obchodu a vzdělávacího systému. Arabština je naproti tomu jazykem islámu, jazykem státního náboženství a je také každodenně používána.
Džibutsko vstoupilo do Ligy arabských států (4. září 1977) několik měsíců po získání nezávislosti. Tento krok souvisel spíše s politickým směřováním země než s přesnou charakteristikou národa. Mnoho arabských představitelů z jiných zemí se avšak k arabizaci země staví kriticky. Poukazují na nedostatečný pokrok v tomto ohledu ve státní správě, a to i přes značné finanční prostředky investované do země. Tyto investice jsou jazykové, kulturní, náboženské a hospodářské povahy.
Problémem, kterému také arabština v zemi čelí, je skutečnost, že ji často vyučují nekvalifikovaní učitelé a ministerstvo školství nemá odpovídajicí strukturu. Na druhou stranu mají džibutští studenti možnost studovat na univerzitách v jiných arabských zemích, kam jsou často přijímáni. Díky členství v Lize arabských států se takto údajně vzdělává více než 5 000 studentů. Nelze opomenout, že někteří studenti dostávají také stipendia od nábožensky orientovaných arabských institucí. Z tohoto pohledu představuje arabština určitý stupeň prestiže, a proto někteří rodiče volí pro své děti vzdělání v arabštině, přestože není jejich mateřským jazykem.
Arabština nepochybně patří k Džibutsku stejně jako ostatní národní jazyky, a činí tak z Džibutska kulturně bohatou zemi. Největší procento mluvčích se nachází v 500tisícovém hlavním městě Džibutska.
Liga arabských států
Liga arabských států, mezinárodní organizace arabských států, hájí zájmy těchto zemí. Džibutsko se k této organizaci rovněž připojilo. Prohlubování vztahů mezi Džibutskem a ostatními arabskými zeměmi začalo na počátku 90. let 20. století. Téměř většina zemí Perského zálivu má nyní v Džibutsku své diplomatické zastoupení a naopak.
Toto partnerství přineslo Džibutsku rychlou arabizaci. Na počátku 80. let 20. století pomáhaly Irák, Saúdská Arábie a Jemen zakládat islámské školy (madrasy). Mimo jiné současný prezident Ismail Omar Guelleh tento proces silně podporoval. Jeho vláda si dala za cíl vytvořit generaci Džibuťanů, kteří budou dokonale bilingvní. Na počátku tohoto tisíciletí do země proudily významné investice ze zemí Perského zálivu. S tím souvisí i otázka toku finančních prostředků ze Saúdské Arábie z wahhábistických hnutí podporující radikální pojetí islámu. V neposlední řadě je Džibutsko těsně spjato se Saúdskou Arábií a s podporou jejích vojenských operacích v sousedním Jemenu.
Dnešní Džibutsko hraje v regionu významnou roli jako strategický bod pro vojenské, námořní a politické účely. V této analýze bylo zmíněno několik důležitých bodů, které popisují dnešní Džibutsko a jeho problémy.
Zdroje: Academia
